SK JATKA MUTYNĚVES

Je to již dlouho

7. 2. 2010

Historie našeho klubu sahá někdy do let 1975 až 1976. Lze, myslím si, neskromně tvrdit, že ke vzniku našeho klubu přispělo, když naše rodina Bedrnova koupila v roce 1973 chalupu v Mutyněvsi. Mně byly tehdy 3 roky a záhy se mým kamarádem stal Vašek Prinz, který je o cca rok a půl starší a v té době bydlel ještě na návsi v původní škole. Kopat do míče jsme určitě začali hned, ale první "mistorvská" utkání se uskutečnila, myslím si, právě až někdy v letech 1975 nebo 1976 (museli jsme se naučit pořádně chodit). Během těch 35 let jsme hráli na několika místech (hřištích či spíše loukách) a tak si již dnes nejsem jist, které bylo první. Určitě ale nejdéle a myslím si, že i poprvé jsme hráli na louce za současnou Prinzovic chalupou směrem k rybníku (tedy v místech, kde má nyní zahradu Zdeněk Vycpálek). To bylo také zcela jistě hřiště nejkvalitnější, hlavně nejrovnější. Jak bylo ale již řečeno, těch míst jsme vystřídali daleko víc. V počátcích jsme určitou, poměrně dlouhou dobu, hráli i na hřišti, které je dnes naše domovské, tedy za Martínkovými. Chvíli (nějaký ten rok) jsme také hráli na louce, kde má dnes domek MUDr.Plocek. Poměrně dlouhou dobu jsme byli také ve vyhnanctví na poloostrově. Toto naše putování po loukách v Mutyňce a okolí bylo způsobeno tím, že "jezeďákům" se naše kopání moc nelíbilo a tak nám rozhodně hřiště pravidelně nesekali a jinak neudržovali, ba naopak, občas nám ho dokonce zorali, neboť tam nutně potřebovali pěstovat pšenici či něco podobného. Museli jsme tedy hrát vždy tam, kde bylo zrovna posekáno a nikomu jsme nevadili. Vybavuji si i několik dalších míst, kde jsme krátkou dobu kopali.Např. na louce vedle prasečáku směrem k rybníku, na louce vedle vodárny či na louce nad Vodrážkovými. Teprve v posledních letech jsme získali skutečně domácí hřiště, kterým je louka nad Martínkovými, tedy vrátili jsme se tam, kde jsme kopali v začátcích. Díky technice se zvedla a snad i nadále bude zvedat kvalita hřiště, jakož i zařízení (branky, sítě, rohové praporky apod.)

Zvláštní částí historie jsou určitě lidé, respektive hráčí. Těch se při naších utkáních vystřídali desítky, možná i nějaká ta stovka. Vzhledem k tomu, že po určitou dobu jsme s Vaškem vedli poměrně podrobně kroniku, jejíž elektornické zpracování je v jiné části těchto stránek, můžete se i s některými hostujícími hráči seznámit. V této kapitole se však pokusím vzpomenout na všechny tzv.stěžejní hráče. Pevně věřím, že na nikoho nezapomenu a abych se toho vyvaroval, vezmu to systematicky po chalupách.

Samozřejmě zcela základním hráčem od začátku až do dnes je již shora zmíněný Vašek Prinz. Bez něho by fotbal v Mutyňce těžko mohl být. Vašek dokonce po jistou dobu hrál fotbal i závodně za jiné kluby (neboť si přeci jen přiznejme, že SK Jatka Mutyněves je nutné řadit ke klubům amatérským - tím ale rozhodně nemám na mysli fotbalovou kvalitu). Jeho fotbalová kvalita je proto velmi vysoká a zatím si drží i docela slušnou kondici - zde však vidím určité rezervy. Z rodiny Prinzů se v prvních cca 20 letech přidával i bratr Honza, který byl fotbalově také kvalitní, ale jeho účast na utkáních nebyla zcela pravidelná, a kromě toho to byl vždy trochu rapl, nervy mu prostě občas ujely. Je třeba zmínit i třetího bratra, Zdeňka Vycpálka, jehož účasti by se dali ale spočítat na prstech jedné ruky, a proto ho ke stěžejním hráčům rozhodně řadit nelze.Dnešními hráči základní sestavy jsou pak Vaškovi synové, Štěpán a Vojta. Štěpán hraje fotbal i za J.Hradec a tak je skutečným přínosem. Vojta bohužel pozvolna začíná mít jiné zájmy.

V druhé řadě je nutné se přesunout k Martínkům. Pavel Martínek od počátku ke stěžejním hráčům patřil a svoji občas menší fotbalovou kvalitu doháněl vždy úsilím. V jeho fotbalové kariéře ho neodradila ani zlomenina nohy, kterou si způsobil sám přímo při zápase (míč je někdy sakra kulatej). Bohužel však v posledních, cca 10 letech se jeho účast omezovala myslím jen na Silvestrovský zápas. V roce 2011 nás bohužel opustil na vždy, což je pro nás velká ztráta.

Po té, co dorostli, začali s námi hrát i synové Aleš s Petrem. Petr se později odstěhoval z Mutyňky a nyní patří tedy již jen k hostům, ale Aleš je naopak zcela základním hráčem a organizátorem. Pozvolna se zapojuje i jeho sym - Pája (tedy vnuk Pavla ).

V počátcích fotbalu patřil mezi nejdůležitější hráče v Mutyňce také Petr Malát. Ten s námi hrál pravidelně až do okamžiku svého odchodu na vojnu. Jeho fotbalová kvalita sice nebyla oslnivá, ale byla s ním sranda a kromě toho vždy na hřišti nechal opravdu vše. Po svém návratu z vojny s námi však již nikdy nehrál, ač jsme dělali, co jsme mohli (nevím, proč). Později se odstěhoval do Hospříze a bohužel dnes již není mezi námi.

Když mluvím o začátcích, tak nemohu pominout Zuzanu Kamenickou, provdanou Hamanovou, která prvních mnoho let patřila ke stabilním oporám našeho kádru a jejího bratra Honzu Kamenického. Kameničtí jsou chalupáři, stejně jako my, ale to jim nic neubírá na zásluhách. Zuzana, myslím, hrála až do doby narození prvního dítěte a Honza svojí fotbalovou kariéru nyní obnovuje a zapojuje i své potomky.

Tím se přesouváme k naší rodině, protože Zuzana hrávala ve dvojici s mojí ségrou Lucií. Ta obdobně patřila k našim nejdůležitějším hráčům až do doby narození Kuby. O mně mluvit není nutné. Samozřejmě k zakladatelům klubu je nutné řadit mého otce, který byl stabilní oporou do nedávné minulosti. V naší rodině byl pak po určitou dobu důlzežitým hráčem i Lucky manžel, Lukáš Horčička, kterého pro jeho snahu je spravedlivé také zmínit. Nesmím samozřejmě zapomenout na svojí drahou, Martinu, která také se zaujetím hrála až do té doby, než usoudila, že mě má již jistého. Nyní pak vychováváme novou naději, Martina, který kromě fotbalu musí po mně zdědit i organizaci.

Z novodobější historie pak musím samozřejmě zmínit Vitečkovi. Kdysi s námi občas (ale poměrně zřídka) hrávali malí Honza a Bohouš Vítečkovi, kteří do Mutyňky jezdili k babičce (k paní Jonáčkové). Před pár lety, myslím tak před 5-ti lety, se Honza přestěhoval s rodinou a od té doby s námi hrají pravidelně, tedy Honza, zvaný Hugo (odstrčit ho od míče je fakt téměř nemožné) a syn Honzík. Dokonce i Bohouš občas se svým synem Vojtou dojíždějí. Stejně tak se posilou stala rodina Římalova. Hrával s námi zejména Jirka a občas i Hanka. Pak se přidávali i sportovně založené dcery, Haňula a Pavla a nyní se již přidávají jejich partneři. Nemluvě pak o návštěvách z Francie, které jsou přínosné a náš fotbal se tak vlastně dostává na mezinárodní pole.

Nechtěl bych zapomenout ani na Mikšovi, zváště na Petra a syna Davídka (s hokejovou průpravou), ale i Renata s námi párkrát hrála. Mohli by ale s námi hrát i častěji .